Kouzlo atribuce: Kolik různých úhlů pohledu vlastně existuje?

V čem to spočívá, že lidé hodnotí věci tak rozdílně? Ačkoli všichni tři zažili tutéž nepříznivou situaci, první si bude vyčítat chyby, které udělal, druhý bude cítit vztek, protože bude přesvědčený, že nespravedlnosti se na něm dopustili druzí lidé, a třetí se bude litovat za to, jakou měl smůlu. Čím to je? Jde o případy rozdílné atribuce, tedy „připisování“ či „přisuzování“. Komu připisujeme zásluhy za naše úspěchy a neúspěchy a co to o nás vypovídá? A který je ten správný pohled na věc, když jich existuje tolik? Je vůbec možné to nějak určit?

Beze smyslu ani ránu

Člověk jakožto druh nadaný rozumem se ze své přirozenosti neustále snaží hledat ve věcech, které se mu dějí, určitý smysl. Člověk chce vidět svůj život jako uspořádanou skládanku, jako příběh, jehož jednotlivé kapitoly na sebe nějak navazují, jako dobře přehledný a smysluplný celek. O tom, jak důležitý pro nás smysl je, psal například Viktor Emil Frankl, rakouský psychiatr žijící ve 20. století, který si na smyslu postavil celou svou psychiatrickou praxi. V nedostatku smyslu viděl největší problém naší doby a své pacienty léčil právě tak, že jim pomáhal dávat ztracený smysl jejich životu.

V kategoriích smyslu uvažujeme naprosto běžně, ačkoli to možná nenazýváme tak vznešeně, jako Frankl. Pokaždé, když se nám něco stane, ať už je to něco dobrého nebo špatného, sami pro sebe, aniž bychom o tom moc přemýšleli, si zodpovíme otázku, proč to tak bylo. Někdy je to větší oříšek a my marně přemýšlíme, proč se k nám ten a ten člověk zachoval tak, jak se zachoval, co ho k tomu vedlo a čím jsme k tomu přispěli, uvažujeme, proč se nám děje to, co se nám děje, a co to pro nás znamená, a to až do té doby, dokud to nevymyslíme. Jde o přirozenou lidskou vlastnost, nad kterou se obvykle příliš nepozastavujeme. Což je možná škoda. Je totiž ohromně zajímavé, že my lidé se snažíme dávat věcem smysl i tehdy, když žádný smysl nemají. Jsme tvůrci smyslu – zkrátka bez něho nemůžeme být!

Trojúhelníky a kolečka jako hrdinové příběhu

První člověk, který se začal problémem atribuce systematičtěji zabývat, byl ve 20. století Fritz Heider. Vytvořil jednoduchý pokus, při kterém pouštěl lidem krátké video, ve kterém figurovali různé geometrické tvary, a po jeho shlédnutí se jich vyptával na to, co právě viděli. Toto video trvá jen minutu a půl, a pokud si chcete zahrát na účastníka Heiderova pokusu, můžete se na něj nyní podívat:

Jak jste mohli vidět, ve videu figuruje několik geometrických tvarů, které se různým způsobem pohybují. Ačkoli takové hodnocení by bylo víc než racionální, lidé pochopitelně hledali v pohybu tvarů nějaký smysl. Vytvářeli tak různé teorie a příběhy, které „chování“ trojúhelníků a kolečka nějak vysvětlovaly (například tím, že trojúhelníky jsou dva muži, kteří se perou o dívku, kterou představuje kolečko). Heider si jejich výpovědi pečlivě zapsal a poté zkoumal, na základě čeho si je lidé „vymýšleli“.

Poukázal na to, že lidé přisuzují věcem význam na základě dvou hlavních typů faktorů – faktorů dispozičních (tedy na základě osobních vlastností a schopností jedince) a faktorů situačních (tedy na základě vnějších okolností nebo třeba jednání ostatních lidí). Ačkoli Heiderovu teorii atribuce, kterou pojmenoval jako teorii „naivní analýzy událostí“, po něm rozpracovalo ještě mnoho dalších vědců, tyto dva základní pilíře zůstaly. Jak se ale člověk rozhoduje, zda hrají větší roli to, jaký člověk je, nebo to, v jaké situaci se nachází? A co to pro nás vlastně znamená?

Podle sebe soudím tebe – nebo ne?

Atribuce je jádrem našeho hodnocení sebe sama i druhých. Atribuční styl každého z nás (způsob, jakým každý z nás atribuuje) je naprosto jedinečný a závisí na mnoha faktorech, jako jsou naše předchozí životní zkušenosti, náš zdravotní stav, naše motivace, sebevědomí, emoce a pravděpodobně i genetická výbava. Je to jistě velmi užitečná pomůcka, protože dokáže i z velmi malého množství informací vykouzlit smysluplná vysvětlení pro všechno, co se kolem nás děje. I přesto se nám ale někdy může vymstít. Přináší s sebou totiž mnohá zkreslení. Souvisí s ní třeba takzvaná „základní atribuční chyba“. Ta spočívá v tom, že máme tendenci si to, co dělají druzí lidé, vysvětlovat spíš jejích osobnostními charakteristikami (tedy dispozičními faktory), než okolnostmi (situačními faktory). Pokud se však jedná o nás samotné nebo o ty, které dobře známe, je tomu přesně naopak.

Pokud tedy někdo neznámý přijde na schůzku s námi o dvacet minut později, zřejmě si pomyslíme, že to bude někdo hodně sebestředný a sobecký, a na základě toto se k němu také zachováme. Pokud přijdeme na schůzku později my sami, ani nás nenapadne pohlížet na sebe jako na sobce. Ke zpoždění jsme přece měli dobré důvody! (Ať už šlo o budík, který jsme sami zamáčkli, protože jsme se ten den špatně vyspali, nebo o autobus, který nám ujel.) Podobně jako sebe budeme v takové situaci hodnotit také blízkého přítele. Nejspíš se začneme strachovat, co se mu po cestě stalo, nebo na něj budeme malinko naštvaní, protože se určitě zase nevyspal a ráno zamáčkl budík (nebo mu zase ujel autobus).

Co se ale stane, když nám onen neznámý opozdilec, který přišel na schůzku s námi o oněch dvacet minut později, s omluvou vysvětlí, že se v noci špatně vyspal, zamáčkl budík a ujel mu autobus…? Nejspíš mu odpustíme, jakmile totiž můžeme přisoudit špatný čin druhého člověka vnějším okolnostem (budíku, špatnému spánku a nedisciplinovanému autobusu), díváme se na něho shovívavěji, než kdyby onen člověk přiznal, že přišel pozdě prostě proto, že je zkrátka tak trochu nezodpovědný. Zajímavé je, že v případě dobrých skutků to platí přesně naopak – pokud je připíšeme vnějším okolnostem (ten člověk mi pomohl, protože nejspíš musel), nehodnotíme je tak pozitivně, jako když se zdají být příčinou nějaké vnitřní motivace nebo charakterové vlastnosti (pomohl mi, i když jistě nemusel, a proto to musí být opravdu dobrý člověk).

Záhada poloprázdné sklenice – díváte se na svět jako optimista, nebo jako pesimista?

Ačkoli každý atribuuje naprosto jedinečným způsobem, je možné lidi podle jejich atribučního stylu dělit do různých kategorií. Základní kategorií jsou optimisté a pesimisté. Zatímco optimisté mají tendenci připisovat vlastní úspěch svým vlastním schopnostem (ten test jsem zvládl, protože jsem chytrý a umím pracovat rychle) a neúspěch většinou připisují nepříznivým okolnostem (nezvládl jsem to, protože jsem na to měl málo času), pesimisté naopak připisují neúspěch svým nedostatkům a chybám, zatímco úspěch vnějším příčinám (třeba podpoře druhých lidí, štěstí nebo náhodě). Pesimistický atribuční styl si často osvojí ti lidé, kteří mají nižší sebevědomí a trpí pochybnostmi o sobě samých. Bohužel to vede jen k dalšímu zklamání a podceňování, protože jakýkoli neúspěch přičítají pouze sami sobě. U takových lidí také často dochází k tomu, že si stanovují buď příliš nízké (a tedy příliš neuspokojivé), anebo naopak příliš vysoké cíle, u kterých není zrovna pravděpodobné, že jich dosáhnou. Nazývá se to „sebehandicapující atribuce“ a někdy jde o celkem dobrého pomocníka. V případě, že tito lidé selžou, se totiž mohou snadno utěšovat tím, že se nemají za co stydět.

Zatímco na sebe sama častěji uplatňujeme „optimistický“ model (jsme přesvědčení, že úspěch jsme si zajistili sami, zatímco za neúspěch mohou nepříznivé okolnosti, které jsme nemohli ovlivnit), na druhé často pohlížíme přesně opačně. Pokud se náš známý stane úspěšným podnikatelem, přemýšlíme, jaké kontakty mu k tomu dopomohly a jaké štěstí asi musel mít. Pokud podlehne nepřízni osudu a přijde o práci, mnohem spíš nás napadne, že se pravděpodobně dost nesnažil…

To ne já, to můj budík

Každý však uvažujeme trochu jinak a někdo se možná dokáže z osidel atribučních chyb alespoň částečně vymanit. Chce to odstup a trpělivost. Trpělivost se sebou samým. Zkuste se třeba při posuzování druhých zamyslet, jak byste v podobné situaci hodnotili sami sebe nebo (pokud je to až moc těžké a abstraktní) svého známého nebo svého přítele.

Teď už víte, jak moc váš pohled na druhé ovlivňuje vaše chování k nim a můžete to jednoduše změnit tím, že změníte úhel pohledu. A funguje to i naopak – tím, že změníte úhel pohledu druhých lidí, můžete možná malinko ovlivnit také jejich chování. Třeba až příště přijdete o dvacet minut později na schůzku, zkuste to vysvětlit tím, že jste se špatně vyspali, zaspali jste a ujel vám autobus. Lidé to pochopí. Hlavně jim neříkejte, že jste jednoduše tak trochu nezodpovědní…!

Nahlásit chybu

Issue: *
Chyba v obsahu Nefunkční video/obrázek Nefunkční odkaz Nevhodný obsah SPAM

Your Name: *

Your Email:

Details:

Odeslat email